Erika Bezdíčková (1931)

Erika Bezdíčková je dáma s velkým a dobrým srdcem. Šťastné dětství pro ni skončilo ve dvanácti letech, kdy ji nacisté poslali i s rodinou do koncentračního tábora. Vražedné šílenství nacistů přežily z celé rodiny jen ona a sestra. Erika dnes na svůj osud dokáže vzpomínat poutavě a citlivě.

 

Dědeček, Šimon Grossmann, byl hrdým majitelem vesnické chalupy, nějakých polností a domácího zvířectva. Byl kouzelný, malý, menší než babička, kulaťoučký, usměvavý a úplně jiný než štíhlá, vždy pečlivě oblečená babička Matylda, která měla zásadně a ve všem pravdu.

 

Kromě mé maminky Alice, která byla nejmladší, měli ještě dceru Margitku. Byla prý krásná, štíhlá, světlovlasá. Díky příběhům, které jsem o ní vyslechla, nabyla v mých očích podoby anděla. Ta poetická vyprávění vznikla jistě proto, že brzy zemřela. K tragédii došlo, když se stavěly sýpky za domem a v jámě se hasilo vápno. Nikdo neví, jak a proč Margitka do té jámy spadla. Když ji našli, byla mrtvá.

 

Moje maminka byla na svou dobu příliš samostatná a emancipovaná. Když dospěla, zamilovala se do pana učitele, který nebyl Žid. Byla to láska oboustranná a zřejmě velká. Prarodiče sice nebyli ortodoxní Židé, nebyli však natolik tolerantní, aby dovolili své jediné dceři vdát se za křesťana.

 

V té době žil můj pozdější otec Arnold Kellermann v Žilině, byl vdovec a měl dceru Jolanku. V židovské komunitě na Slovensku se v té době zřejmě nic neutajilo, a kde se vzal, tu se vzal šadchen (dohazovač), který si zahrál na osud. Usoudil, že Arnold Kellermann je výborná partie pro svobodné děvče, co má nejvyšší čas na vdávaní. Navštívil dědečka, přesvědčil ho, že to je nejlepší možná volba pro jeho dceru, a svatba se skutečně konala. Do tohoto prostředí jsem se na počátku třicátých let minulého století narodila já. Otec Arnold byl o čtrnáct let starší než maminka, vystudoval medicínu. Byl velice sebevědomý, prudký a nesmírně komplikovaný člověk. Úplný opak maminky.

 

Po ustavení Slovenského státu otec vytrvale pomáhal lidem, jak jen mohl. Neustále k nám někdo chodil a tatínek se staral. Byl velice uzavřený, málokdy jsem si s ním povídala, zatímco s maminkou jsme hovořily neustále a naprosto přirozeně. Byly jsme si nesmírně blízké, i když denně pracovala. Docházela do našeho obchodu, kde se prodávaly a opravovaly psací stroje a zároveň tam byla školička, kde maminka vedla kurzy psaní strojem a těsnopisu.

 

Přestože byl tatínek hrdý na své židovství, s nelibostí mluvil o ortodoxních Židech. Byl totiž velice činorodý, neustále něco vytvářel. Neuznával, když se někdo jenom modlil a nepracoval. Myslel si, že Pána Boha osloví daleko víc, když žije jako spravedlivý člověk, než kdyby jen chodil do synagogy. Samozřejmě měl doma tefilin, modlitební řemínky. V souvislosti s tím si však vzpomínám na jednu úsměvnou historku. Věděla jsem, že k tefilinu patří kožené pásky. Chodila jsem často bruslit a jednou v zimě jsem nemohla najít řemínky na svázaní bruslí – kačenek. Tušila jsem, že doma něco takového leží, úspěšně jsem hledala, řemínky našla, vzala si je a brusle jednoduše svázala. Když jsem se vrátila a otec zjistil, jaký jsem bezbožník, byla jsem bita skutečně jako žito.

 

Že jsem v otázce náboženství byla zmatena, dokazuje i jedna úsměvná historka. O Vánocích jsme jako židovská rodina nikdy neměli stromeček, což mi bylo samozřejmě líto. A tak když přišel čas vánoční, nelenila jsem a navěsila na bodliny tatínkova nejvzácnějšího kaktusu kostkový cukr zabalený do barevných papírků. Byla jsem na svůj výtvor pyšná a vůbec jsem nechápala takové rozčilení, ani proč jsem utržila pohlavek.

 

O Vysokých svátcích, ke kterým patří Roš ha-šana (Nový rok) a Jom kipur (Den smíření), jsme však do synagogy chodili. Maminka dodržovala i den půstu. Slavili jsme také Pesach se sederovou večeří, během níž jsem jako nejmladší člen rodiny předčítala z Hagady. Během Chanuky jsme rozžíhali svíčky na chanukii. Brala jsem to jako samozřejmost, stejně jako mi připadalo běžné strojení stromečku o Vánocích, se kterým jsem pilně pomáhala paní správcové Knocikové, která bydlela v našem domě.

 

V roce 1937 jsem přišla do první třídy židovské lidové školy k paní učitelce Rosnerové. Byla to smíšená třída, zhruba polovinu tvořily dívky, druhou chlapci, bylo nás osmadvacet nadmíru živých a svérázných jedinců. Poprvé jsem se také setkala s tím, že někdo nosí paruku. Nevěděla jsem, že ženy ortodoxních Židů, když se vdají, si nechají ostříhat vlasy úplně nakrátko a nosí paruku, šátek nebo klobouk. Tam, v židovské škole, skutečně začalo a hrozně rychle skončilo mé školní dětství. Válku přežili z naší třídy jen dva chlapci, z děvčat moje spolužačka Nora, která byla ze smíšeného manželství, a já. Všichni ostatní zahynuli v koncentračních táborech.

 

Po vypuknutí povstání (pozn. Slovenské národní povstání) v roce 1944 obsadily Slovensko jednotky SS. Kromě toho, že v lesích hledali partyzány, rozhodli se Němci obnovit transporty Židů do koncentračních táborů. V té době rodiče mé nejbližší kamarádky Věrky Szuranové našli úkryt u jednoho sedláka na Kysucích v naději, že se zachrání. Jen jednou jsme je tam s maminkou navštívily, pak jsme byly zakrátko zatčené. Zabouchali u nás jednoho dne brzy ráno gardisté. Sdělili nám, že jsme zatčeny. Maminka, babička, sestra, která byla náhodou doma, a já. Odvezli nás do věznice v Ilavě. Nikdy nezapomenu na zamřížované schodiště, na celu se slámou a ukrutnou žízeň větší než hlad.

 

Po několika dnech nás odvezli do sběrného tábora v Seredi, kde převzali po slovenských gardistech velení esesáci v čele s brutálním velitelem Aloisem Brunnerem. Ubytovali nás v dřevených barácích, následovaly neustále apely, sestavovaní transportů. Sestra se v Seredi odstěhovala do jiného baráku, zřejmě mezi své přátele z Bystrice. Tím se jí podařilo vyhnout Osvětimi, odjela pozdějším transportem do Terezína.

 

Uprostřed října 1944 nás nahnali do dobytčích vagónů tak těsně, že se nedalo pořádně ani stát. V transportu, kterým jsme přijeli, byly dva tisíce lidí. V tu noc byl každý dezorientovaný, nevěděli jsme, kde jsme. Nad ránem, ještě byla tma, se dveře vagónů s velkým rachotem otevřely, venku jsme viděli jakési postavy v pruhovaných šatech, esesáky se štěkajícími vlčáky, šílený řev s dominantním slovem „Los! Los!“, což každý chápal jako „Rychleji! Rychleji!“ S takovým prostředím nikdo nepočítal, všichni jsme byli v šoku. Ani kdybychom chtěli, nemohli jsme si takovou hrůzu vymyslet. Z Osvětimi ve mně dosud zůstal intenzivní pocit hrozné zimy, strašného větru a deště. Přijeli jsme v říjnu, a to je tam už opravdu zima. Ten rok dokonce už začalo i sněžit.

 

Jen co jsme vystoupili, oddělili muže od žen. To jsem viděla naposledy tatínka. Řekl mi, ať dávám na maminku pozor. A pak šlo vše ráz na ráz. Tehdy jsem ještě nevěděla, že jsme přistáli na obávané osvětimské rampě v Březince neboli Birkenau. Z komínů se dýmilo, vzduch měl příšerně nasládlou pachuť. Dnes už vím, že kvůli krematoriím, kde se spalovali lidé. Než jsem se vzpamatovala, pokynuli mi na jednu stranu, mamince na druhou.

 

To všechno mě zmátlo, protože se muselo jít hrozně rychle, najednou jsem kolem sebe neměla nikoho známého z transportu. Z našeho vagónu tam nebyl nikdo, ale vůbec nikdo. Najednou jsem přece jen uviděla známou postavu, nevěřícně jsem na ni koukala. Vypadala poměrně normálně, i když byla v pruhovaných šatech, a vzpomněla jsem si, že to je teta Jožka. Než Jožka odešla s transportem ve dvaačtyřicátém roce, chodívala za maminkou na čaj. Ani mě nelitovala, jen stroze řekla: „Vidíš tam tie plamene? Tak tam ti mamička vyletela komínom.“ Vůbec jsem nechápala, o čem se mnou mluví, na ptaní nebyl čas, dav mě postrkoval dál.

 

Den za dnem byl úmorný. Kolem páté hodiny ráno bloková zařvala „Aufstehen!“, „Vstávat!“, pak byl ohromný kalup na latrínu. V noci se tam nesmělo, barák byl zavřený. Kdo měl průjem, byl na tom zle. Ráno jsme tam všechny běžely, pak zase honem zpátky, abychom dostaly alespoň kávu, vše v poklusu. Latríny, to byly díry do země, kde se nedalo sedět, o věcech jako toaletní papír nikdo ani nepřemýšlel. A pak každodenní nemilosrdný apel. Ten trval třeba do devíti hodin, protože esesačky se většinou nemohly dopočítat. Některé ženy chtěly zemřít. Vlezly si pod slamník a opravdu umřely. Proto ráno dozorkyním nesouhlasil počet, chyběli dva tři lidé. Chodily po barácích a holí tloukly do slamníků, jestli tam někdo neleží. Když nikoho nenašly, nastoupili psi, ti pak vyslídili každého, živého i mrtvého. Pohotovostní četa je vynesla ven a teprve až počet mrtvých a živých souhlasil, byl konec apelu.

 

Každého, kdo v Osvětimi byl a žije, se lidé ptají: „Jak to, že jsi přežil?“ Na to neexistuje odpověď. Záleželo na vůli, ale také na štěstí a náhodě. Stejně ale všichni přeživší trpí syndromem viny. Je to trýznivý pocit, kterého se nikdo z nás po celý život nezbaví. Každý se ptá „Jak to, že právě já? Proč ne moje maminka, sestra, přítelkyně...“

 

Do našeho bloku přišli jednoho dne vybírat na práci. Se mnou se přihlásila také dívka z Bratislavy, se kterou jsme se tady našly, jmenovala se Rutka Neugebauerová. Zůstaly jsme pak spolu až do konce války, společně jsme šly také na pochod smrti. Řekla jsem jí: „Pojď, vystoupíme z řady a přihlásíme se!“ Odvezli nás, skupinu asi sto padesáti žen, do Genshagenu, kde byla továrna na výrobu leteckých motorů Daimler Benz. Bylo nám zde lépe zejména proto, že jsme byly pod střechou. V Osvětimi byla nejhorší zima, sníh, déšť, bláto, kouřící komíny a smrt v kteroukoli libovolnou chvíli, žádné hygienické zázemí, jenom latríny. V normálním civilizovaném světě je to tak absurdní a tak nepředstavitelné, že s odstupem doby ani já neumím pochopit, jak to bylo možné zvládnout.

 

Jednoho dne jsme musely opět do vagónů, odvezli nás do dalšího lágru, do nedalekého Sachsenhausenu. Tam už panovalo velké bezvládí, byl duben 1945. Ze Sachsenhausenu jsem vyšla s Rutkou sice hladová, ale živá, na pochod smrti. Kdo nedokázal jít, kdo upadl, byl okamžitě zastřelen. V řadě nás bylo pět, dohodly jsme se, že ženy na kraji půjdou, děvčata uprostřed mohou během chůze spát. Je to k nevíře, ale jde to. Nohy jdou krok za krokem dál. Takto jsme se střídaly. Na chvíli nás zastavili. Na jednom místě, kde jsme zůstaly, ležel zdechlý kůň. Žádná z nás neměla nůž, zůstaly nám jen lžíce. Snažily jsme se z toho koně vydloubnout nějaké maso, ale nešlo to. To je jedna z těchto hororových scén, na které také nemohu zapomenout.

 

Během naší úmorné cesty začalo hustě pršet, byl studený dubnový den. Padla na nás strašná únava, beznadějný hlad a žízeň. Rutka mi řekla, že už nemůže dál. Věděla jsem, že nesmíme jedna druhou opustit. Bylo mi ale jasné, že když neutečeme, Rutka umře, byla na konci sil. Stále nás ještě doprovázeli esesáci, i když jich už bylo méně. Uprostřed noci nás zastavili u nějakého lesa. Sedly jsme si na vlhkou zem mezi stromy a já se bála, že Rutka už nevstane. Měla jsem o něco více sil než ona, nutila jsem ji vstát a pošeptala: „Pojď, utečeme, je tma.“ Tiše jsme se plížily napříč lesem, před námi se vynořil opuštěný barák. Dveře byly otevřené, nebylo tam žádné jídlo, žádné pití, nic. Nevím ani, jak dlouho jsme tam byly, jak dlouho jsme spaly, ale jednou ráno před námi stáli ruští vojáci. Byly jsme osvobozené a začala moje dlouhá anabáze cesty domů do Žiliny…

 

Přestože mi už schází mladistvý elán, chci alespoň trochu přispět k tomu, aby se dějiny neopakovaly. Chodím za mladými lidmi do škol, vyprávím jim, jak plíživě se dostal k moci nacismus, jak krutě potlačuje jakákoli diktatura, včetně komunistické, svobodu každého jedince. Věřím, že to není zbytečné. Jejich reakce jsou mnohdy překvapivé, se smutkem zjišťuji, jak naše školství zanedbává výuku dějin i občanskou výchovu. Nevím, zda jsou na vině osnovy či generace učitelů, která vyrůstala za komunismu a čerpá ze svých tehdejších vědomostí.

 

Přede dvěma lety mě oslovila režisérka Olga Sommerová, která připravovala dokument o holocaustu. O svých prožitcích v něm hovoří šest žen, které přežily válku, jednou z nich jsem i já. Nebylo mi lehce, když vyslovila přání, abychom jely společně natáčet do Osvětimi. Poprvé jsem tam vstoupila do plynové komory; přímo bytostně jsem cítila duše těch, kteří z této kobky už nevyšli. A přestože se dnes v táboře nespalují lidská těla, pronásledoval mě všude onen nasládlý všudypřítomný pach, který se zde kdysi vznášel. Ani na ten nemůžu nikdy zapomenout.

 

Do Osvětimi jsem po válce už jednou jela. Když byly děti malé, vždycky znovu se ptávaly, proč nemáme dědečka ani babičku. Když už byly dospělé, vzala jsem je s sebou, aby alespoň věděly, kde jsou jejich prarodiče pochováni. Stáli jsme u trosek krematoria. Kolem jsou dnes už vzrostlé stromy, které vyrostly z popela spálených těl. Jejich listy ve větru tiše ševelí a jako v ozvěně v nich znějí duše našich předků. Jiné hroby nemáme.

 

Text a fotografie z knihy Eriky Bezdíčkové Moje dlouhé mlčení uveřejňujeme se souhlasem autorky.